matutium
psalm 95
Bůh je králem a soudcem celého světa
Zpívali před trůnem a před Beránkem píseň novou. (Srov. Zj 14, 3)
Zpívejte Pánu novou píseň, zpívejte Pánu, všechny země! Zpívejte k poctě jména Páně, zvěstujte denně jeho spásu! Povězte pohanům o jeho slávě a všem národům o jeho divech!
Vždyť Pán je mocný a hoden chvály, vzbuzuje bázeň nad všechny bohy. Pohanští bozi jsou nicota marná, Pán však je stvořitelem nebes. Skvělost a velebnost kráčejí před ním, v jeho svatyni moc a krása.
Chvalte Pána, vy kmeny a rody, chvalte Pána pro moc a slávu, chvalte Pána pro jeho jméno! S obětmi vstupte do jeho síní! Klaňte se Pánu v předchrámí svatém! Chvějte se před ním, všechny země!
Hlásejte pohanům: Pán je králem! † Upevnil svět, aby nekolísal, podle práva národy řídí. Raduj se, nebe, a jásej, země, huč, moře, se vším, co v tobě se hemží,
výskejte, nivy, se vším, co roste, zašumte vesele, stromy v lesích, vstříc Pánu, který přichází soudit, přichází soudit veškerou zemi. On zemi soudí spravedlivě, on ve své věrnosti národy řídí.
psalm 8
Velebnost Boží ve hvězdách a v člověku.
Všechno podřídil pod jeho nohy a jeho dal jako svrchovanou hlavu Církvi. (Ef 1, 22)
Pane, náš vladaři, † podivuhodné je po celé zemi tvé jméno, velebnost svou jsi rozestřel po celém nebi!
Navzdory odpůrcům † již v ústech dětí a batolat zjednal sis chválu, že musí zmlknout, kdo zná jen záští a pomstu. Hledím-li na tvá nebesa, dílo tvých prstů, anebo na měsíc, na hvězdy, jak jsi je stvořil:
co tu je člověk – a přesto na něho myslíš! Co tu je smrtelník – a přesto se o něho staráš! Učinil jsi ho jen o málo menším než andělé jsou, ověnčil jsi ho slávou a ctí; jeho jsi učinil vládcem nad dílem rukou svých, všechno mu k nohám položil:
ovce a dobytek všechen a navíc i polní zvěř, † na nebi ptáky a v moři ryby a vůbec vše, co se jen hemží stezkami vod. Pane, náš vladaři, podivuhodné je po celé zemi tvé jméno.
psalm 103
Chvála Boha, Stvořitele
Když se někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo. (2 Kor 5, 17)
Dobrořeč Pánu, chval jej, má duše! Pane, můj Bože, jsi nadevše velký, oděný krásou a vznešeností, jako pláštěm světlem se halíš.
Nebesa pneš jak stanovou plachtu, síně své zbudovals nad vodami, z letících mračen si povoz činíš, na křídlech větru se k zemi snášíš, vichry si bereš za svoje posly, plameny za své služebníky.
V základech mocných jsi upevnil zemi, takže až do věků nezakolísá. Pramoře jako rouchem ji krylo, vody stály až nad horami.
Před tvou hrozbou stáhly se zpátky, prchaly před hlasem tvého hromu. Vzestouply do hor, do dolin klesly, na místa, která ty jsi jim určil. Dal jsi jim hranici, přes kterou nesmí, aby zas nemohly zaplavit zemi.
Pramenům kázal jsi v potocích stékat, v údolích mezi horami plynout. Všechnu zvěř polní napájejí, divocí osli hasí v nich žízeň. Při nich pak hnízdí nebeské ptactvo, větvovím stromů zní jeho zpěv.
Z oblačných sídel napájíš hory, vláhu z tvých komor zem dosyta pije. Dáváš růst píci, jíž stáda se živí, rostlinám, které jsou k užitku lidem; vydáváš pro ně ze země chléb, který dodává člověku síly, víno, jež člověku potěší srdce, že se mu tvář jak olejem svítí.
Dosyta pije i stromoví Páně, libánské cedry, jež sázel on sám. V nich pak si ptáci stavějí hnízda, v cypřiších domov si udělal čáp. Horské štíty kamzíkům patří, ve skalách jezevci našli si skryt.
Měsíc jsi učinil měřidlem času, slunce pak ví, kdy zapadat má. Když sešleš soumrak a setmí se na noc, začne v ní obcházet divoká zvěř. Lvíčata s řevem si žádají kořist, od Boha čekají pokrm svůj.
Když slunce vychází, stáhnou se opět ulehnout do svých doupat a nor. Tehdy pak člověk vykročí k práci, aby v ní setrval po celý den. {antifona}
Kterak jsou četná, Pane, tvá díla! † Všechno jsi stvořil a učinil moudře, plna je tvého tvorstva zem. Tam moře mocné a velké a širé, † v něm se to hemží bezpočtem tvorů, havěti drobné i velikých stvůr. Lodi jím plují, i leviatan, stvořils jej, aby si ve vlnách hrál.
Na tebe čeká všechno a všichni, že jim dáš obživu v pravý čas. A ty ji dáváš, a oni si berou, dobrem se sytí, když otevřeš dlaň.
Skryješ-li před nimi tvář, tu se zděsí, † když jim odejmeš dech, oni hynou, opět se vracejí ve svůj prach. Sešleš-li ducha, tvoří se noví: tak zemi obnovuješ tvář.
Ať trvá na věky sláva Páně, ať se Pán raduje ze svých děl! Země se zachví, když pohlédne na ni, kouří se z hor, když jen se jich tkne. Pánu chci zpívat, co budu dýchat, Bohu chci hrát, co budu živ.
Kéž se mu zalíbí moje písně! Já se chci v Pánu radovat! Kéž jen by hříšní ze světa sešli, † kéž by už bezbožných nebylo nikde! Dobrořeč Pánu, duše má!
psalm 102
Chvála Božího milosrdenství
Z milosrdné lásky našeho Boha nás navštívil ten, který vychází z_výsosti. (Lk 1,78)
Oslavuj Pána, duše má, mé nitro jeho svaté jméno! Oslavuj Pána, duše má, na jeho dobra nezapomeň!
Všechny tvé viny odpouští, ze všech tvých neduhů tě léčí; tvůj život chrání záhuby, věnčí tě láskou a slitováním;
on blahem sytí tvoje dny, jak orlu obnovil tvou mladost. Pán koná skutky milosti: všem utlačeným zjedná právo.
Ukázal cestu Mojžíši, své skutky dětem Izraele. Vlídný a laskavý je Pán, shovívavý a milosrdný.
Nechce se ustavičně přít, navěky v hněvu setrvávat. Nesplácí hříchy, nejedná, jak pro své viny zasloužíme.
Vždyť jak ční nebe nad zemí, tak velkou lásku má ke svým věrným. Jak od východu do západu vzdaluje od nás naše viny.
Jak otec dětem odpouští, Pán je k svým věrným milostivý. Ví, z čeho my jsme stvořeni, má na mysli, že jsme jen hlína.
Jsou jako tráva lidské dny: rozkvetou jako polní kvítek, zavane vítr, sfoukne jej, a stopy po něm nezůstane.
Však láska Páně do věků, je dobrotiv až k dětem dětí u těch, kdo jeho smlouvu ctí a plní jeho přikázání.
Pán zřídil si trůn v nebesích a jeho vláda řídí vesmír. Oslavte Pána, chvalte jej, † vy jeho poslové, vy silní, kdo konáte, co on vám káže!
Oslavte Pána, zástupy, vy, kdo jste v službách jeho vůle! Oslavte Pána, díla Páně, † všude, kam sahá jeho vláda! Oslavuj Pána, duše má!
psalm 76
Vzpomínka na skutky Boží
Ze všech stran se na nás valí trápení, ale nesoužíme se. (2 Kor 4, 8)
K Bohu volám, hlasitě křičím, k Bohu volám, aby mě slyšel. V den své tísně za Pánem hledím, † bez oddechu vztahuji ruce, duše má se utěšit nedá.
Vzdychám, jak jen vzpomenu Boha, duch můj zemdlí, začnu-li hloubat. Víčka oční nemohu zavřít, neklidný jsem, neschopen slova. Rozvažuji o starých dobách, o těch dávno minulých letech. Za noci tak přemítám v srdci, rozjímám a srovnávám v duchu:
„Což Pán může zavrhnout navždy? Nikdy už se slitovat nemá? Navždy se svou milostí skončil, slovo jeho na věky zmlklo?
Zapomněl Bůh na slitování, či svůj soucit odpírá z hněvu?“ Tak si říkám: „V tom je má bolest, změnila se pravice Páně!“
Stále myslím na Boží skutky, myslím na tvé někdejší divy! Uvažuji o všech tvých dílech, probírám tvé veliké činy.
Bože, vše, co konáš, je svaté! Kde je Bůh tak velký jako náš Bůh? Ty jsi Bůh, jenž zázraky dělá, svou moc dal jsi národům poznat a svou paží spasil svůj národ, Jákoba a Josefa syny.
Uzřely tě vody, můj Bože, † uzřely tě, chvěly se hrůzou, zabouřily hlubiny mořské. Mraky proudem chrlily vodu, † mračna zněla dunivým hlasem, šípy tvé se míhaly jimi.
Ryk tvých hromů pod koly duněl, † blesky plály přes celý obzor, všechna zem se chvěla a třásla. Tvoje cesta vedla nás mořem, † tvoje stezka spoustami vodstev, aniž nechals za sebou stopy. Svůj lid jako stádo vedl jsi rukou Mojžíšovou a Áronovou.
psalm 77
Vzpomínka na skutky Boží
Ze všech stran se na nás valí trápení, ale nesoužíme se. (2 Kor 4, 8)
Poslyš, můj lide, mé naučení, slovům mých úst nyní uši nastav! K moudrému výroku otevřu rty, vyložím tajemství z dávného času.
To, co jsme slyšeli, poznali my, co nám už otcové vyprávěli, nemáme před dětmi zamlčet, nýbrž dát vědět i příštímu rodu: Pánovu slávu a jeho moc, podivuhodné skutky, jež konal.
S Jákobem příkaz ujednal, stanovil zákon v Izraeli, našim otcům pak poručil, aby tak hlásali dál svým dětem, ať o tom všechno potomstvo zví, † všechny děti, co teprv se zrodí; ty pak svým dětem zas povědí dále: vždy aby v Pána doufaly, † na divy Boží nezapomněly a jeho příkazy zachovávaly.
Ať nejsou jak jejich otcové, vzpurné a zaryté pokolení, rod, který nestálé srdce měl a který duchem se nedržel Boha. Efraímovci, ač třímali luk, na útěk dali se, když došlo k bitvě.
Úmluva s Bohem jim nebyla nic odmítli žít podle zákona Páně. Zapomněli, co činil Bůh, jaké jim dopřál zázraky spatřit. Před jejich otci způsobil div v egyptské zemi, v tanejských pláních.
Rozdělil moře a vedl je jím, vody postavil jako hráze. Ve dne je provázel oblakem po celou noc pak ohnivým světlem. Na poušti skálu rozrazil, z ní je napojil pramenem hojným. Potoky vyvedl ze skály, voda se hrnula v celých řekách.
Proti Bohu však hřešili dál, v poušti se vzepřeli Nejvyššímu. Zachtělo se jim po chuti jíst, Boha tak v srdci pokoušeli. Hněvali Boha a ptali se tak: „Dokáže Bůh i v poušti nám prostřít?
Udeřil sice do skály, že tryskla voda a potoky tekly; umí však opatřit pro nás i chléb, dát svému lidu se najíst masa?“
To když Bůh slyšel, pojal ho hněv; † na Jákobovce zasršel ohněm zaplanul nevolí k Izraeli, že víry k Bohu nemají dost, že v jeho pomoc nedoufají.
Nicméně přikázal oblakům, otevřel nad nimi nebeské brány, jedlé maně dal na ně dštít a tak jim poskytl obilí z nebe. Chlebem silných živil se lid; seslal jim pokrmu v plné míře.
Pak vzbudil na nebi východní van, mohutně zadul i větrem jižním, a maso pršelo jako prach, ptáků bylo jak mořského písku. Padali doprostřed ležení, kolkolem stanů Izraele. Po čem tak bažili, to jim dal; a oni jedli až do sytosti.
Jenže v své chtivosti neměli dost. Ještě jim sousta vězela v ústech, když na ně udeřil Boží hněv: † smrt nechal mezi předáky řádit, mládež národa porazil k zemi.
Přesto však hřešili ještě i pak, neměli důvěru k divům Páně. Ukrátil tedy jejich dny a jejich léta záhubou náhlou.
Až když je hubil, hledali jej, navraceli se a ptali se po něm. Vzpomněli, že jejich skálou je Pán, zachráncem že je Bůh svrchovaný.
Ale to byl jen klam jejich úst, jazykem pouze jej obelhávali, srdcem však nebyli upřímní, v úmluvě dávné mu nebyli věrní.
Přes to všechno byl slitovný dál odpouštěl vinu a nezahubil. Častokrát upustil od hněvu, potlačil svoje rozhorlení, pamětliv, že jsou z masa jen, vánek, jenž odvane do nenávratna. {antifona}
Kolikrát v poušti dráždili jej, kolikrát ve stepi uráželi! Zkoušeli Boha zas a zas, rmoutili Svatého Izraele.
Neměli v paměti jeho moc, den, kdy je zachránil před nepřítelem, když činil znamení v Egyptě, svoje divy v tanejských pláních.
Vodu v řekách tam proměnil v krev, z potoků ani se nedalo napít. Hmyz poslal na Egypt, aby je žral, spousty žab, aby je sužovaly.
Úrodu jejich dal sarančím, kobylkám to, čeho dobyli prací. Vinice potloukl krupobitím, morušovníky sežehl jíním. Na jejich dobytek dopustil mor, nákazou porážel jejich stáda.
Seslal na ně svůj plamenný hněv, † rozhorlení, hrozby a rány, celé zástupy neblahých poslů. Naplno hněvu průchod dal, † ani smrti je neuchránil, životy jejich dal napospas moru. Prvorozence pobil jim, vše prvně zplozené v Chámových stanech.
Svůj lid jak ovce vyvedl pak, jako své stádo je provázel pouští. Vodil je bezpečně, neměli strach, nepřátele však zhltilo moře.
Do svaté země své přivedl je, k horám, jež pro ně svou pravicí dobyl. Před jejich tváří pohany hnal, † dědictví jejich jim rozdělil losem, v jejich stanech pak lid jeho bydlil.
Oni však pokoušeli ho dál, † dráždili Pána, Nejvyššího, nedbali na jeho přikázání. Odpadli, byli mu nevěrní † tak jako jejich otcové kdysi, selhali, podobni zrádnému luku. Pohoršovali jej na výšinách, rozhořčovali ctěním svých model.
Slyšel je Pán a pojal ho hněv, tvrdě se odřekl Izraele. Opustil v Silo svatyni svou, stánek, v němž přebýval mezi lidmi. Síle své padnout dal do zajetí, slávě své do rukou nepřítele.
Cizímu meči vydal svůj lid, na své dědictví zanevřel zcela. Jinochy jejich pohltil žár, pannám nezněly svatební písně. Jejich kněze povraždil meč, nebylo při pohřbech vdovského nářku.
Až jako ze spánku vzbudil se Pán, jak silák procitlý z opojení. Nepřátele pak po zádech bil, zahrnul je na věky hanbou.
Povrhl stanem Josefovým, nevyvolil si Efraímovce, nýbrž si vyvolil Judův kmen, zamiloval si horu Sión. Stánek jak nebe si zbudoval, pevný jak zem, co pro věky stvořil.
Davida zvolil svým služebníkem, z ovčí ohrady přivedl si jej, od ovčích matek jej povolal, † ať pase Jákobův lid, svůj národ, Izraele, dědictví svoje. Ten s čistým srdcem pásl je rád, pevnýma rukama moudře je vodil.
psalm 55
Důvěra v Boha nejlepší záštita pronásledovaného od lidí.
Žalm představuje Krista v jeho utrpení. (Sv. Jeroným)
Smiluj se, Bože, člověk mě deptá, tísní mě bojovník den co den, den co den po mně odpůrci šlapou; mnoho je těch, kdo proti mně brojí.
Spoléhám na tebe, Svrchovaný, na Boha, jehož sliby tak chválím, v Boha doufám a obavy nemám. Co člověk z masa proti mně zmůže?
Celý den na mě se umlouvají, snovají záměry proti mně. Čekají, číhají na mou zkázu, † bedlivě sledují moje stopy, neboť mi o život ukládají. Měli by ujít za zločin trestu? Sraz ve svém hněvu pohany k zemi!
Ty sám jsi sčetl všechny mé strasti, † slzy mé všechny sis do měchu slil. Že bys je neměl zapsány v knize? Stáhnou se zpátky mí nepřátelé, † kdykoliv zavolám na pomoc tebe; vždyť přece vím, že se mnou je Bůh!
V Boha, jehož sliby tak chválím, v Pána, jehož sliby tak chválím, v Boha doufám a obavy nemám. Co člověk z masa proti mně zmůže?
Tobě jsem, Bože, zavázán slibem; rád ti přinesu děkovnou oběť za to, žes duši mou uchránil smrti, † mé nohy z pádu, že dál mohu kráčet před Boží tváří ve světle živých.