sexta

Pane, své zemi byls milostiv kdysi, Jákobův osud jsi obrátil v dobré. Svému lidu jsi odpustil vinu, přikryl jsi všechny jeho hříchy.

Zadržels všechno své rozhořčení, přemohl vzplanutí svého hněvu. Obnov nás, Bože záchrany naší, od své nevole proti nám upusť!

Míníš se na nás na věky hněvat, zlobu svou přenášet od rodu na rod? To nás už nemíníš oživit znovu, aby tvůj lid se radoval v tobě?

Prokaž nám, Pane, své milosrdenství, uděl nám, Bože, svoji spásu! Naslouchat budu, co Bůh nyní poví! Pán mluví zajisté jen slovy míru

k národu svému a ke svým věrným. Nemají zůstat bez naděje. Blízká je zbožným pomoc Páně, aby zem naši pokryl svou slávou.

Milost a svornost se setkají spolu, spravedlnost a pokoj se sejdou, věrnost vyraší z hlubiny země, z nebe nám pokvete spravedlnost.

Ano, Pán sám nás zahrne dobrem a naše země úrodu vydá. Bude ho předcházet spravedlnost a v jeho šlépějích půjde pokoj.

Tak jako laň, jež dychtí po tekoucích vodách, tak dychtí, Bože, po tobě má duše. Po Bohu žízním, v duši, po svém živém Bohu: kdy konečně zas přijdu před tvou tvář?

Ve dne i v noci jenom slzy jsou můj pokrm, když denně slýchám: „Kde máš svého Boha?“ Duše mi přetéká, když si to představuji, † jak pronikal jsem do svatyně Boží za chvalozpěvů svátečního davu.

Proč se, má duše, rmoutíš, proč tak ve mně teskníš? † Jen doufej v Boha, zas ho budu slavit, toho, jenž je můj zachránce a Bůh můj!

Jsem sklíčen, proto na tebe tak vroucně myslím † tu od Jordánu, z hermonského kraje, a s této hory, která sluje Misar.

V šumu tvých vodopádů hloubka hloubku volá, tvé vlny, slapy přese mne se valí. Za Pánem ve dne vzhlížím, v noci milost čekám, a písní se modlím k Bohu svého žití.

Bohu, své skále, říkám: „Proč mě zapomínáš? Proč se mám vláčet, nepřítelem tísněn?“ Až do kostí mě bodá posměch protivníků, když denně slyším: „Kde máš svého Boha?“

Proč se, má duše, rmoutíš, proč tak ve mně teskníš? † Jen doufej v Boha, zas ho budu slavit, toho, jenž je můj zachránce a Bůh můj.